Když nám učitel zeměpisu v hodině navrhl, že bychom mohli jako třída zajít na dokument o Senegalu, nebylo to příliš těžké rozhodování. Už jenom proto, že jsme v jeho hodinách právě probírali africký kontinent.
5. října jsme se tedy sešli před kinem Mír. Nebyla to ovšem pouze naše třída, jež před osmou ranní postávala před vchodem do kina. Vyjma dalších tříd ze Slezského gymnázia jsme tam uviděli i mnoho nám zcela neznámých tváří z jiných škol.
Po chvíli čekání a několikerém přepočítání žáků jsme byli vpuštěni dovnitř. Spěšně jsme prošli kolem pokladen, chodbou a už jsme hledali volná místa v sále.
Zprvu mě překvapilo, že místo okamžitého spuštění filmu začali mluvit dva členové projektu, jež za dokumentem stojí. Překvapení to však skutečně nebylo nemilé, film uvedli mimořádně pěkně. Stejné dvě osoby měly během dokumentu ještě několik vsuvek doplňujících informace o Senegalu nebo projektu samotném.
A co nám o této západoafrické zemi dokument pověděl? Hned v úvodu jsme byli seznámeni se základními fakty. Všichni již známe jméno senegalského hlavního města a několik stručných informací z historie země. Následně jsme se ovšem společně s cestovateli vydali do senegalského vnitrozemí.
Tam jsme dostali šanci poznat jak ty světlé, tak stinné stránky Senegalu. V zemi například funguje nesčetný počet nelegálních dolů na zlato, kde často umírají mladí chlapci, protože jen oni se dokáží vtěsnat do nejužších šachet. Kolem takového dolu mimo ně dře i zbytek rodiny. Výdělek je ale přesto mizerný a rodinu sotva uživí.
Abychom se ale přesunuli ke světlejší a milejší části dokumentu, dozvěděli jsme se o bohatství senegalské kultury či jejich kuchyně. Druhá jmenovaná je prý nejbohatší na celém africkém kontinentu a cestovatelům jsme nejednou záviděli.
Po konci dokumentu mnoho z nás odcházelo mimo nově nabytých znalostí také s onou objevitelskou touhou po poznávání. Snad můžeme doufat, že i nám se Senegal jednou otevře. Do té doby si však budeme muset vystačit s prožitky zprostředkovanými přes stříbrné plátno.